Říkala jsem si, že budu jen další číslo ve statistice.
Prvního ledna 2021 jsem se konečně pořádně nadechla. Závanu nových začátků, opojení, které v nás každých 365 dní vyvolá naději v nové a lepší časy. Odhodlaná začít jinak a nově (jako každý rok). Možná naivní, ale motivována.
Po předchozích dvou měsících, v rámci kterých se někde v mém nitru prolil imaginární pohár a mé tělo bojkotem zareagovalo na vše, co se v něm už dlouhé týdny sbíralo, jsem pochopila klíčovou věc – v dnešních časech je péče o sebe samých ještě důležitější než jindy .
Možná by se tak člověk vyhnul vyhoření z práce a ze života samotného, jaké se jen tak nevidí. I depresi, úzkostem, zhoršeným chronickým onemocněním. Častému pláče nad tím, o čem je vlastně takový život, a neúspěšnému hledání jeho smyslu.
Říkala jsem si, že jsem pouze další číslo ve statistice, kterou už před měsíci mnozí psychologové a psycholožky předvídali jasně – lidé budou zažívat smutek a ztráty.
