Nikdo nás neučil pracovat se svým hněvem.
Tu situaci znají mnohé mámy. Unavené, přetížené, tisíckrát vyrušeni tím či oním, frustrované. Stačí jen malá rozbuška. Jedna z drobností, které děti mají v nekonečné zásobě a vytahují jako kouzelníci z klobouku v té „nejvhodnější“ chvíli.
Nedojedené jídlo, které si samy vyžádali, sabotování dlouho plánovaných rodinných akcí, ztracená bota právě ve chvíli, kdy je třeba odejít z domu, grimasa, kterou s největší pravděpodobností odkoukali od vás, drzý tón a rýpání.
Stačí málo a mámy vybuchnou. Křik, vztek, bouchání věcmi. A pak přijdou výčitky svědomí.
Máloco je takovou Pandořiny skříňky rodičovství a zejména mateřství jako hněv. Dětským výbuchem zlosti se věnují tisíce článků a stovky knih.
Období vzdoru či pubertální rebelie jsou očekávané a svým způsobem i žádoucí. Rodiče však tahají za kratší konec.
Rozzlobený rodič je ten, kdo situaci nezvládá a kdo se vlastně „sníží“ na úroveň dítěte.
